Cesta zpátky k sobě

Možná jsme se neztratily. Možná jsme jen příliš dlouho naslouchaly všem ostatním dřív než samy sobě.

Kdy ses naposledy zastavila a zeptala se:

Jak mi vlastně je? Co právě teď potřebuji? A žiji ještě život, který je v souladu se mnou?

Vztah k sobě vnímám jako jednu z nejdůležitějších součástí našeho života. Když jsme se sebou v kontaktu, dokážeme citlivěji naslouchat svému tělu, lépe rozumíme svým potřebám a naše mysl bývá jasnější. Snadněji poznáme, kdy chceme říct ano a kdy už v sobě cítíme ne. Jsme laskavější samy k sobě — a často potom i k lidem kolem nás.

Jenže cesta k sobě nebývá vždy rovná a přehledná. Někdy připomíná pěšinu v lese. Chvíli ji vidíme jasně, potom se ztratí pod listím a my nevíme, kterým směrem pokračovat. A možná až po čase zjistíme, že jsme se samy sobě vzdálily.

Možná to dlouho vůbec nepoznáme

Dál zvládáme svoji práci, domácnost, rodinu i všechno, co od nás život žádá. Večer padáme do postele vyčerpané, ale zároveň si říkáme: Vždyť jsem to zase všechno zvládla. Všichni jsou spokojení. Měla bych být spokojená také.

A přesto uvnitř cítíme, že nám něco chybí. Jen si pro to neumíme sáhnout a nedokážeme přesně pojmenovat co.

Postupně přestáváme vnímat svoje potřeby. Už ani nevíme, co nás baví, co nám přináší radost a kde můžeme znovu načerpat energii. Většinu pozornosti věnujeme druhým, zatímco samy sebe odsouváme na neurčité „až potom“.

Únava se stane běžnou součástí našich dnů. Tělo vysílá signály, ale my je v každodenním shonu přeslechneme. A když se necítíme bezpečně, můžeme se ještě pevněji upnout ke kontrole. Potřebujeme mít život nalajnovaný a předvídatelný, aby nás nic nepřekvapilo, nezranilo nebo nevykolejilo.

Abychom všechno zvládly, naučíme se svoje pocity odkládat. Na smutek, strach, vztek ani únavu přece není čas. Jenže spolu s tím, co je nám nepříjemné, často ztlumíme také radost, lehkost a schopnost vnímat, po čem opravdu toužíme.

Samy sobě se většinou nevzdálíme v jednom velkém okamžiku. Děje se to po malých krůčcích — pokaždé, když přeslechneme svoje tělo, potlačíme své pocity nebo dáme potřeby všech ostatních před ty své.

Rozuměla jsem mnohému. Přesto jsem se vracela do stejných míst

Dlouho jsem hledala cestu k sobě především skrze porozumění. Četla jsem seberozvojové knihy, chodila na semináře, terapie i různá setkání. Přicházely chvíle, kdy jsem si říkala: Ano, teď už tomu rozumím. Teď už vím.

Zažívala jsem silné „aha momenty“, ale jejich účinek často nebyl trvalý. Věděla jsem o sobě stále víc, a přesto jsem se v důležitých situacích vracela ke stejným reakcím a vzorcům.

Dlouhá léta jsem byla ženou, která se starala, budovala, podnikala a pomáhala druhým plnit jejich sny. Svoji hodnotu jsem si nevědomě potvrzovala tím, co všechno pro ostatní dokážu udělat. Byla jsem zvyklá být hodná, schopná a silná. A dlouho mi to skutečně přinášelo radost.

Až jsem jednoho dne zjistila, že když se mě někdo zeptá, co baví mě, lovím v době, kdy mi bylo dvacet. Mezitím uplynulo dalších osmadvacet let.

Tehdy jsem začala chápat, že některé věci nestačí pouze vědět. Potřebujeme je také prožít, nechat je projít tělem a postupně vytvářet novou zkušenost.

Návrat začal touhou víc si rozumět

Významnou oporou se pro mě stal koučink a později terapeutický výcvik zaměřený na práci s emocemi. Na své cestě jsem potkala lidi, kteří mě neodsuzovali ani mi neříkali, jak bych měla žít. Naslouchali mi a pokládali mi otázky, díky nimž jsem svoje odpovědi začala nacházet uvnitř sebe.

Mít vedle sebe člověka, před kterým se nemusíme obhajovat ani zmenšovat, může být velkým darem. Ne proto, aby nám ukázal svoji cestu, ale aby nás podpořil při hledání té naší.

Najít takového člověka je někdy malá alchymie. Potřebujeme vedle něj cítit bezpečí, přijetí a důvěru. A také v sobě najít odvahu vykročit, ukázat se pravdivě a připustit, že na všechno nemusíme být samy.

Co když vůbec nevím, co cítím?

Někdy svoji emoci nedokážeme pojmenovat. Nevíme, jestli jsme smutné, rozzlobené, vystrašené nebo jen unavené. To ale neznamená, že v sobě nic necítíme. Možná jsme se pouze naučily svoje pocity přehlížet natolik, že k nim už neumíme najít cestu.

První stopu nám může nabídnout tělo.

Můžeme v něm zaznamenat tlak, sevření, napětí, tíhu, chlad, pálení nebo prázdnotu. Nemusíme hned vědět, co daný vjem znamená. Pro začátek stačí do toho místa jemně opřít pozornost a se zvědavostí ho pozorovat.

Kde přesně se nachází? Jak je velké? Má nějaký tvar nebo barvu? Je teplé, studené, ostré či tupé? Kdyby mělo vůni, jaká by byla? Proměňuje se, když mu věnuji pozornost a klidně dýchám?

Nejde o to nepříjemný pocit silou odstranit. Jde o to nezadupávat ho, ale dovolit si s ním chvíli být a naslouchat tomu, co se v nás odehrává.

Často svoje prožívání maskujeme, idealizujeme nebo přebíjíme další činností. Uklízíme, pracujeme, jíme, sledujeme telefon nebo se zaměstnáme péčí o druhé, jen abychom nemusely vnímat, jak nám doopravdy je.

Návrat k sobě pro mě znamená přestat si namlouvat, že jsem v pořádku, když uvnitř vím, že nejsem. Neodsuzovat se za to, ale pravdivě si přiznat:

Tohle se ve mně právě děje. A já u sebe mohu zůstat i v této chvíli.

Malé okamžiky, ve kterých se znovu slyšíme

K sobě jsem se nezačala vracet velkými gesty, ale drobnými okamžiky. Třeba když jsem si uvařila kávu a zkusila ji nevypít automaticky při další činnosti.

Na chvíli jsem se zastavila.

Vnímala jsem její vůni, chuť a teplotu. Pozorovala jsem tvar hrnku, jeho barvu i to, jaký je na dotek a jak se mi drží v rukou. Všímala jsem si, co je mi příjemné a co se při tom odehrává v mém těle.

Podobné chvíle pro mě byly jako malé korálky, které jsem postupně navlékala zpátky na nit svého života. Každý byl drobný, ale společně začaly vytvářet něco nového — vztah, ve kterém jsem byla také já.

Velkou oporou se pro mě stala příroda. Při procházkách lesem jsem vnímala stromy, květiny, světlo i prostor kolem sebe. Dovolovala jsem si spočinout v příjemných pocitech a obrazně se v nich vykoupat. Čím častěji jsem je dokázala zachytit, tím snadněji jsem je začala nacházet a vytvářet i ve svém každodenním životě.

Jednou z důležitých zkušeností byla také moje dvanáctidenní cesta po portugalském Fishermen’s Trail. Na čas jsem odložila sociální sítě i audioknihy. Každý den jsem ušla přibližně dvacet kilometrů a spala pod širákem. Byla jsem sama se sebou a s přírodou.

V tom tichu jsem se začala vnímat ještě citlivěji: Co potřebuji? Co skutečně chci? Co cítím? Kam vlastně směřuji?

Nemusíme všechny vyrazit samy na dlouhou cestu. Každá si můžeme vytvořit vlastní prostor, ve kterém se začneme slyšet — při ranní kávě, cestou lesem, v tichu pokoje nebo v rozhovoru s někým, vedle koho můžeme být pravdivé.

Vztah k sobě totiž nevzniká jedním rozhodnutím. Podobá se péči o zahradu. Nestačí ji zalít jednou a očekávat, že bude navždy kvést. Potřebuje naši pravidelnou pozornost, trpělivost a ochotu vracet se k ní v každém ročním období.

Cesta domů

Začala jsem samu sebe vnímat jako citlivou ženu, která má právo prožívat všechny emoce a ochutnávat všechny chutě života. Přestala jsem svoji citlivost považovat za slabost a postupně jsem uznala svoji jedinečnost.

Učila jsem se odpouštět si také svoje přešlapy. Ne proto, abych je omlouvala, ale abych si z nich mohla vzít poučení a vyrůst. Sebedůvěra pro mě dnes neznamená přesvědčení, že vždy jednám správně. Znamená důvěru, že dokážu naslouchat sama sobě, otevřeně komunikovat, unést nesouhlas a svůj krok v případě potřeby znovu promyslet nebo napravit.

Cestu zpátky k sobě můžeme začít hledat tím, že se zastavíme a všimneme si svých nálad, těla, emocí a potřeb. Učíme se je přijímat bez odsuzování, porozumět tomu, co nám sdělují, a potom podle nich udělat malý krok.

Někdy je tím krokem odpočinek. Jindy vyslovené ne, žádost o pomoc, chvíle o samotě nebo rozhodnutí změnit něco, co nám už dlouho neslouží.

Ani já nemám všechno hotové a stále hledám svůj vnitřní soulad. Dnes už ale vím, že ve mně z velké části je. A především vím, jak se k sobě vracet, když se sama sobě vzdálím.

Mnohé naše návyky, obavy a způsoby, kterými se chráníme, mohou souviset se zraněným kouskem v nás. S místem, které kdysi hledalo přijetí, bezpečí nebo úlevu od bolesti. Tento kousek není celým naším já a nemusí rozhodovat o tom, co dnes prožíváme a tvoříme. Když mu ale porozumíme, může se stát přítelem, který nám ukazuje, co ještě potřebuje naši pozornost a péči.

O tomto zraněném kousku v nás si můžeme povídat zase příště.

Protože vztah k sobě není místo, do kterého jednou dojdeme. Je to živý vztah, který se sebou každý den vytváříme.

Možná se nepotřebujeme hledat někde daleko. Možná jen potřebujeme ztišit všechno kolem, abychom znovu zaslechly vlastní hlas.

Nejde o to, že už nikdy nezabloudíme. Důležité je, že začínáme poznávat cestu, po které se můžeme vrátit.

Domů. K sobě.